ADRA se (nejen) v rámci projektu Get up and Goals! zaměřuje na university, kde se studenty pedagogiky – budoucími učiteli – mluví o globálních tématech a jejich začleňování do výuky. Semináře ale musí nejdříve umožnit vyučující, kteří se tím stávají klíčovými aktéry. Jedním z nich je Jiří Votava, kterého jsme se ptali nejen na to, jaké je soustředit se na globální výchovu s vysokoškolskými studenty, ale i na jeho osobní cestu k výuce, co je pro něj obtížné a co mu na tom dělá radost. Doufáme, že tento rozhovor poslouží jako přínosný vhled pro ty, koho zajímají nové přístupy vzdělávání v českých školách.

Jirko, jak ses dostal k pedagogice?

To je na dlouhé povídání, nevím, z jak široké perspektivy mám začít. Za prvé jsem byl ze skautského oddílu, kde jsem nasbíral první zkušenosti z aktivit s dětmi. Pak na střední, když jsem uvažoval kam na vysokou školu, tak jednak přišla revoluce, takže si najednou spoustu lidí uvědomilo, že by se dalo studovat i něco jiného, než matiku, fyziku nebo výpočetní techniku. Takže jsem se rozhodl pro studium humanitních oborů. Mým původním záměrem původně bylo rozhodně nejít na pedagogickou fakultu a studovat klasickou učitelskou přípravu, tak jsem se přihlásil na jednooborovou pedagogiku na filozofické fakultě. Zároveň jsem se zaměřil na oblasti, které nejsou čistě učitelské – k učitelství jsem se dostal později. I když jsem nakonec studoval ještě souběžně s tou filozofickou i na fakultě pedagogické, to druhé zmiňované studium jsem nedokončil, protože tam panovala tak vojenská atmosféra. Také jsem měl pocit, že chci pracovat s lidmi a dělat věci tvořivě, trochu jinak než tradiční pedagogickou cestou. Pak hrálo velkou roli to, že mě v první polovině devadesátých let oslovili lidi, kteří byli v té době hodně zajímaví a inspirativní – například profesor Karel Rýdl, který ze zahraničí přinesl spoustu nápadů v oblasti alternativních směrů a podporoval zakládání alternativních škol.

Když se teď podíváš zpátky, myslíš, že se ti podařil ten záměr dělat ty věci jinak?

Do jisté míry ano, do jisté míry ne. Jedna věc je, jakými věcmi se člověk na vysoké škole, a jiná věc je to, co se dá dělat v realitě. Nemám ambici dělat reformy na úrovni celého školství, a samozřejmě to, co dělám, vždycky naráží a bude narážet na určité zavedené stereotypy. I když třeba učím, tak vidím, že když někomu budu říkat něco o inovativních směrech v pedagogice, tak pro 95 procent učitelů to je něco, co považují za příliš odvážné nebo experimentální. To neznamená, že bych to nezkoušel a že nevnímám změny a pokrok na úrovni českého vzdělávacího systému. Já ale nejvíc pracuji se středními odbornými školami, které jsou relativně rigidní a mají svojí zavedenou představu, jak učit, a zatím se to moc nemění. Také je těžké říct, kolik z toho, co učím, se pak promítne do pedagogické praxe studentů. Jsou ale určitě konkrétní učitelé, kteří zkouší dělat věci jinak, ne tedy nutně na úrovni celé školy, ale na úrovni svého předmětu – ať už to jsou například aktivizující metody, nebo spolupráce na školách. V tom druhém případě se neuvěřitelně rozvinula komunikace a tvořivost, například při propojení jazyků a odborného předmětu. Vyučující cizího jazyka mohl být progresivní a mít nějaké nápady, a kolegyně, která k němu šla na hospitaci, tak viděla, jakým způsobem ten člověk učí a jak mu to funguje a začaly se tam rozvíjet věci, které jsme někde zkusili. Neříkám, že to je 100 procentně udržitelné, ale ty změny jdou většinou přes konkrétního učitele, který se snaží něco vylepšovat. Na úrovni středních odborných škol nevidím progres ze strany vedení, protože ředitelé jsou většinou nasměrovaní na existenční otázky typu jak sehnat peníze, jak opravit střechu, jaký obor nabízet, aby se tam přihlásily děti. Na druhou stranu u základních škol je ta situace jiná, ta, jich je víc inovativní seshora.

Jaké je tvoje profesní zaměření?

Učím didaktiku, pedagogiku a sociální pedagogiku. V poslední době mě zajímají dvě hlavní oblasti: didaktika – metody, nápady jak učitele, jak učit a druhá oblast je sociální pedagogika, kde se zabývám tématy v oblasti hledání a komunikace v oblasti problémových témat jako sociální integrace, jak bojovat s předsudky, jak vyučovat narativní metody pro řešení problémů…je to na hranici mezi filosofií a pedagogikou a sociální sférou. Pracuji s učiteli, co se týče didaktických dovedností, takže se snažím rozvíjet jejich know-how jak pracovat se třídou a v druhém směru v oblasti sociální, čili jak ve třídě pracovat s určitými citlivými sociálními tématy. Nebo jak ve třídě řešit sociální konflikty. Nebo jak do školy vnášet témata, která jsou společensky citlivá nebo problematická.

Co tě na tvé práci nejvíc těší a motivuje?

Obecně mám rád to, že učím. Někdy se něco nepovede a půlka hodiny je skvělá a půlka hodiny je příšerná, ale jakkoliv je člověk unavený, tak mě to nastartuje a myslím a prožívám nějaké věci jiným způsobem, ale není to racionalizovatelné. Baví mě to, že je to hodně flexibilní. Kdybych učil ve škole, tak možná nebudu mít tolik svobody. Práce na akademické půdě, aspoň tak jak to chápu já, je daná svobodou. I učitel na základní škole je svobodný v tom, jak bude učit. Má osnovy, ale v těch osnovách není napsané, jak to budou dělat – v tom je ta svoboda. To znamená, že prakticky každé téma můžu pokaždé udělat úplně jinak, můžu v tom hledat další věci, které by šly použít. To je ta tvořivost, kterou člověk buď má, nebo nemá. Zkouším to, možná že to dělám úplně špatně, ale v tom je ten proces, že to člověk zkouší vymyslet. Přemýšlet o tom a hledat nové cesty.

Co je na tom nejtěžšího?

Moje práce je hodně hektická. Baví mě učit, ale učím víc než bych měl a mám reálně spoustu dalších povinností, které tím pádem nestíhám, takže celkově přepracování. Ale myslím si, že si na to asi nemůžu stěžovat. Někteří lidé pracují buď víc, nebo dělají věci, které jsou třeba zbytečné, jako nějaká administrativní činnost, kterou já třeba tolik dělat nemusím, ale na druhou stranu vůbec nepublikuji, protože na to nemám čas. Takže to jsou věci, které by člověk mohl dělat teoreticky víc, ale nedělá je, protože na to prostě není čas. Měl jsem vizi, že budu dělat věci víc týmově, a částečně možná proto, že lidé kolem mě nejsou moc týmoví, částečně proto, že na to není kapacita, tak se nám to moc nedaří.

Před třemi lety jsme vyjeli s kolegyní do Norska, kde máme dobrou partnerskou organizaci. Jsou tam také lidé, jako jsme my dva, kteří dělají také vzdělávání učitelů pro střední odborné školy. Tito lidé fungují symbioticky jako mini tým. Učí společně, i když to znamená, že učí víc. Sbírají si materiály a nemají pocit, že by si museli něco hlídat před jinými lidmi, jsou velmi otevření. To byla vize, kterou jsem myslel, že bych zkoušel dělat. To se mi v mém pracovním kolektivu nepovedlo, ačkoliv tam jsou lidé, kteří jsou velmi profesionální, vstřícní, ale je tam daleko častější individuální práce. Hlídají si své know how a pozvat někoho na hospitaci už je problém. Každý má svůj ohraničený prostor, není tam ta tvůrčí spolupráce.

Trochu v tom vidím české myšlení – člověk se bojí, že když někdo bude na jeho hodině, tak že to automaticky znamená hodnocení a může být neúspěšný. To je absurdní, protože právě během toho společného lektorování, když se známe a funguje zpětná vazba, můžeme si navzájem říct, co jsme ještě měli a co jsme nemuseli dělat.

Pro lidi z univerzity děláme kurzy vysokoškolské pedagogiky…chápu, že to nejhorší učení je před lidmi, kteří jsou kolegové. Je to jiný pocit, než učit děti na základní škole. Jakmile má člověk učit někoho, kdo je na stejné úrovni, tak je to daleko náročnější – pokud si člověk nevybuduje důvěru a neztratí pocit ohrožení. Ale je to vlastně spolupráce.

Myslíš si, že je globální výchova důležitá?

Ta filozofie je důležitá v tom smyslu, že ani jedinec, ani škola není úplně izolovaná. Máme tendenci vnímat věci subjektivně a etnocentricky. Takže není vůbec špatné snažit se dávat věci do širších souvislostí. Je to super i v tom, že se dá integrovat výuku do souvislostí. Co by se mi líbilo, je právě propojení sociálních a environmentálně technických témat. Ukazovat školám, které jsou primárně zaměřené na technické nebo biologické předměty, jakým způsobem aplikovat globální výchovu v technických předmětech. Lidé, kteří něco dělají v oblasti hospodaření, tak mají také mít na paměti to, že to má dopad na konkrétní lidi.

Myslím, že i v současné době se globální výuka odehrává na různých úrovních, ale pořád asi ne dost. Takže v rámci učitelské přípravy to má smysl, aby ji učitelé dokázali integrovat. Nevidět si jenom na ten svůj píseček, nedělat jenom tu svojí technickou záležitost, jak jezdit s kombajnem po poli, nebo jak dělat jako agronom různé plány, ale aby viděli právě i ty souvislosti okolo.  Aby měli nějaké sociální cítění a aby dokázali vidět dopad těch věcí někde dál. Když jsme dokončovali jeden projekt v Bulharsku, rakouský tým krásně prezentoval témata ohledně krmiva pro hospodářská zvířata právě s odkazem na pěstování a dovoz sóji, včetně rizik, která se s tím pojí. Celé to bylo propojené v tom, že to není jen problém ekonomický, nebo čistě problém jak zajistit proteiny pro výrobu a výživu, ale že tyto věci mají i společenskou složku, jako jsou třeba postoje a názory veřejnosti, komunikace s veřejností, nebo zemědělská politika. Politika je vždycky sociální záležitost, takže když někdo bude chtít prosadit nějaké změny v oblasti zemědělství, tak je musí prosadit politicky. Jsou to všechno věci, které spolu souvisí.

Jak na to studenti reagují? Pozoruješ nějakou proměnu?

Styl každého učitele vyhovuje určitému typu studentů. Jsou různé skupiny i mezi učiteli, někteří jsou hodně skeptičtí vůči inovativním přístupům, takže se to nedá říct paušálně. Učitel typu skeptik, který má už 15 let praxe a přijde k nám, aby si dodělal vzdělání je sarkastický, a ironicky se dívá na to, jak se dají věci dělat inovativně. Říká: „Víte pane magistře, to bych vás chtěl poslat do té naší školy. Vy nám tady říkáte tu teorii a ono v praxi by to nešlo.“ Jiní jsou až nekriticky nadšení. Když mám někde přednášku o inovativních směrech, tak studenti do týdne zavrtají hlavy do knížek o alternativní pedagogice a pomalu přesouvají svoje děti do alternativních škol. Je to hodně různé. Asi nejlepší je nějaký střed. Na přednáškách o alternativních směrech říkám, že nejsem zastánce alternativ, ani neodmítám tradiční školství. Nestavím se jako obhájce, nebo jako vizionář. Nejsem explicitní inovátor, ale studenti ode mě uslyší spoustu věcí, na které by se mohli dívat jinak. A jak si to studenti přeberou, to je těžké říct. Učitelům, kteří jdou bez předchozích zkušeností na praxi, říkám – zkuste dělat skupinovou práci, kooperativní věci ve výuce. Ale připravte se na to, že vás v té škole budou tlačit k tomu, že budete učit klasicky před tabulí a žádnou kooperaci dělat nebudete. Což se tak děje. Když vidím studenta na náslechu, celou dobu stojí u tabule a v lepším případě má prezentaci v power pointu. A to je všechno.

Někteří dovedou to, co je učím, v praxi prosazovat. Problém je, když je někdo na praxi v cizí škole na krátkou dobu a nemůže si dovolit dělat cokoliv. Jiná věc je, když někdo učí na své škole, má své děti. Pokud je motivovaný a je schopný pedagogicky kreativně myslet, tak je schopný to někam posouvat.

Jak začleňuješ globální témata do svojí výuky?

V pedagogice mluvím o tom, jak využívat mezipředmětové a mezioborové vztahy nebo ty přesahy směrem ke globálním tématům. Používám různé aktivity, některé jsou moje vlastní, některé mám převzaté z různých zdrojů, které jsou běžné dostupné. Řeší se v nich takové otázky jako situace v jiných zemích, lidská práva, nebo možnosti lidí, kteří závisí na jiných lidech v jiném sociálním postavení. Explicitně mluvím o těch přesazích, že vzdělávání není izolovaná záležitost. Obecně když se člověk něco učí, tak by se to měl učit v souvislostech, včetně toho sociálního aspektu. Když mám konkrétní aktivity v sociální pedagogice, které se týkají třeba předsudků, nebo nějakých aktuálních témat, například chudoby. Tam se to třeba jasně objeví, že se člověk nemusí zabývat jenom chudobou v České republice, ale že jsou důležité souvislosti a základní informace o tom tématu i v globálním pohledu.

Schopnost kritického myšlení nebo obecně zájem o poznávání je hrozně důležitý. Výuka je často založena na hotových poznatcích a s těmi se pracuje. Já se to snažím postavit tak, že věci se musí zkoumat a často nejsou jen černobílé, nebo tak, jak to říká učitel. Aby i učitelé dokázali sami zpochybňovat, což dobří učitelé dělají. Nedělají jen prezentaci informací, ale dokážou se i zeptat. To co chci, aby ve výuce používali i otázky. A to potrvá dlouho. Aby se ptali srozumitelně a smysluplně. Aby se to někam pohnulo.